Narcizmus aneb ukřižování sebe sama

V dnešním dílu se dostáváme k tomu, co považuji za naprosto stěžejní v porozumění častým vztahovým problémům, kterými muži trpí. Je jím tzv. narcizmus, tedy přehnaná láska k sobě samému. Tento pojem je často mylně chápán a zaměňován s egoizmem. Zkusím to trochu vyjasnit a vysvětlit, proč je to vlastně problém (pro jedince samotného, nikoli pro společnost). Nejprve trochu psychoanalytické teorie. Nuže, teorii Libida už známe. Víme, že slouží pudům, je to velmi silná energie a chová se jako améba, která se naváže tu na ten, tu na jiný objekt, ve snaze získat slast. K pochopení narcistické poruchy (kterou alespoň v malé míře trpíme všichni) budeme ale potřebovat ještě Freudův strukturální model osobnosti, který pro vás asi nebude žádnou novinkou. Osobnost jedince, která se utváří a je z 90% hotova okolo šesti let, tvoří tři na sobě nezávislé entity: Ono (Id), Já (Ego) a Nadjá (Superego).

Ono je nestarší a nejprimitivnější složkou osobnosti, která funguje čistě na základě pudů. Pokud bychom měli jenom Ono, byl by život jen nepřetržitým sledem útěků, schovávání se, krádeží, znásilňování, zabíjení a soupeření o moc s jinými muži. Naštěstí máme další dvě složky, které toto regulují a umožňují složitější formy jednání. Libido má svůj původ právě v Ono a slouží jeho cílům (které mohou ovšem býti v rozporu s cíli Já nebo Nadjá). Jak jsme už viděli v předchozích dílech, tendence potlačit Libido nemohou být natrvalo úspěšné, mnohem lepší varianta je jeho sublimace, tedy převedení do formy sociálně přijatelné (a k tomu potřebujeme Já).

Já se vyvíjí okolo druhého roku (experimentálně prokázáno). Jeho úkolem je, jednoduše řečeno, posuzovat realitu a odhadovat vyhlídky na úspěch zamýšleného chování. Také reguluje požadavky Ono a Nadjá (nebo se o to aspoň snaží). Také Já má k dispozici energii, která se může nejenom vázat na již existující objekty jedincova světa, ale dokonce i na objekty, které v realitě neexistují (např. si ve fantazii představuji dům, který si postavím). Tuto energii, která patří Já, nazývá Freud Zájem. Zájem se (na rozdíl od Libida) nemusí upírat pouze k objektům, které slibují sex, opojení, moc nebo bezpečí, ale i k takovým, které potvrzují jeho hodnotu a identitu (tedy i jiní muži, různé činnosti pracovní nebo zájmové, knížky, pořady v TV, studium atd.). Rozhodovat se na základě Zájmu je bezesporu výhodnější, než rozhodování na základě libidinózní touhy. Potíž je v tom, že Já obvykle nemá k dispozici takové množství energie, aby v případě sporu vyhrálo. Pokud se plně zamilujete (investujete neuváženě své Libido) do nějaké dívky (pravděpodobně na základě nevědomé podobnosti s matkou, sestrou nebo dokonce otcem), nebude vám moc platné, když rozumově víte, že je to mrcha. Touha bude silnější a budete se trápit. Protože ale může být v rozporu s vaším sebeobrazem milovat potvoru, je to pro vaše Já velmi zraňující. Velmi často dojde k tomu, že Já jedná ve službách Ono, tedy přesvědčí samo sebe, že to žádná mrcha není, že je to naopak andělská bytost a život bez ní by byl bezesmyslný. Já tedy investuje svůj Zájem, který maskuje prvotní chtíč. Dojde tedy k výraznému nadhodnocení sexuálního objektu. Jak vidno, Já často spíše chrání samo sebe, než by ovládalo pudový život. Já ale nemusí nutně investovat Zájem do jiných lidí. Je také možné si ho ponechat pro sebe. Pokud většinu Zájmu věnuji sám sobě, nazývá se to egoizmus (sobectví). Do určité míry je egoizmus velmi užitečný a umožňuje asertivní prosazení svých záměrů a ochránění se před neblahými záměry jiných. V přehnané míře budete ostatním lidem trnem v oku jako sebestředný blb (pozor, narcizmus není vystupňovaný egoizmus, rozdíl je kvalitativní). Opakem egoizmu je altruizmus, kdy veškerý Zájem rozdám ostatním lidem (ve snaze získat nazpátek jejich Zájem, nebo jiné výhody).

Nadjá se utváří nejdříve okolo pátého roku převážně rodičovským vlivem zákazů, příkazů a pozorovaného skutečného chování rodičů. Nadjá tedy obsahuje kulturní hodnoty daného společenství plus specifická pravidla vlastní dané rodině. Je většinou označováno jako osobní morálka nebo svědomí. Méně už se ví, že Freud do oblasti Nadjá umístil i tzv. Ideální Já. Jedná se o obraz sebe sama, kým bych chtěl být. Toto Ideální Já se u každého muže může velmi lišit, byť bychom jistě našli některé společné rysy (závodník F1, neodolatelný svůdník a milenec, geniální všeznalý odborník, dokonalý vypravěč a bavič, desperát a bad boy, ba dokonce i světec a mnich...). Každý z nás má v sobě více nebo méně přesný obraz takového mužského hrdiny (nebo dokonce víc různých), který je více nebo méně vzdálen realitě, tedy opravdovému Já. (Proto jsou taky tolik úspěšné filmy o Jamesi Bondovi.) Samozřejmě že fantazie o tom, jaký bych mohl být, jsou fajn, protože vytváří určité pnutí, které mne nutí k nějaké činnosti, abych nezůstal pohodlně strnulý v nicnedělání. Veliký problém však nastává, když je obraz Ideálního Já příliš vzdálen opravdovému Já. Pak obvykle dochází k nesmiřitelné vnitřní válce.

Narcizmem se rozumí (podle Freuda) obsazení Ideálního Já Libidem. Takto se stává Ideální Já velmi silné a Já naopak slabé. Tohle uspořádání má dalekosáhlé následky, protože Ideální Já je vnímáno jako velmi lákavé, kdežto Já naopak nezajímavé neschopné bezvýznamné. Dochází tedy k fatálnímu omylu, kdy Ideální Já je prožíváno jako pravé Já. Pravé Já je svým způsobem ukřižováno ve prospěch zářivého ideálu.

Proč je Libido investováno do něčeho nereálného? Děje se tak patrně mezi druhým a třetím rokem, pakliže citové potřeby malého kluka nejsou dostatečně naplňovány, tzn. jeho matka ho buďto citově zanedbává, nebo s ním manipuluje pro svoje potěšení, popř. se chová nevypočitatelně (chvíli projevy lásky, pak zas najednou křik nebo ignorace). To znamená, že Já nedostává dostatek podpory, aby se přirozeně vyvíjelo. Dojde tam tedy k vnitřnímu zranění. Obvyklé řešení této svízelné situace je postoj: "Já tě nepotřebuji!", který se projevuje určitým držením těla, způsobem myšlení a hlavně zacházením s emocemi (nejsou projevovány navenek). Tento postoj je ve své podstatě negativistický, vyvěrá z nenávisti. A je smutné, kolik úsilí pak člověk vynaloží na to, aby své matce (a následně všem lidem) dokázal, že je nepotřebuje. Libido, které nedostává od matky žádnou slast, se tedy na truc obrátí k Ideálnímu Já, na které se ochotně naváže. Zdá se, že je to velmi rozumné řešení, které nevede k dalšímu bezúčelnému plýtvání energií. Bohužel tomu tak není. Vytváří se totiž veliký konflikt mezi Ideálním Já a realitou (resp. reálným Já). Tento konflikt je samozřejmě tím ostřejší, čím je Ideální Já vzdálenější reálnému Já. Protože Ideální Já je obsazeno Libidem, má obrovskou sílu a vytáhne do boje proti pravému Já, které je náhle nesmiřitelným nepřítelem. Proč? Normální běžné Já běžného muže má své potřeby a své slabosti. Hlavně slabosti. Vždyť ruku na srdce. Jste jedním z těch, kteří dokážou spráskat celou hospodu na hromadu, sbalí libovonou ženu, na kterou si pomyslí, nebo vyhraje desetiboj na olympiádě?? Asi sotva (byť by se to docela hodilo).

Já je silné tehdy, když má k dispozici naučené účinné postupy, jak zvládat tu nebo onu situaci (viz článek o učení). Nezáleží nijak zvlášť na tom, jestli se jedná o činnost založenou na myšlení, zručnosti nebo na sociální obratnosti. Důležité je, že je co nejobjektivněji posouzena realita (odhadnuta pravděpodobnost úspěchu) a využity veškeré dostupné zkušenosti s podobným typem situací. Jak psal Someone už mnohokrát: Postup je účinný, pokud vykazuje dlouhodobě alespoň 51% pravděpodobnost úspěchu. Já, které tohle dokáže, je silné. Narcisté ale mají Já velmi slaboučké, což je paradox, protože většinou působí velmi sebejistě. V jejich fantaziích je pravděpodobnost úspěchu vždy minimálně 90%! Není to však Já, které vystavují na odiv, nýbrž iluze Ideálního Já. Pravé Já je bičováno k stále většímu výkonu, a když se ukáže, že nesmyslné požadavky nezvládá a celá iluze se rozplývá jak pára nad hrncem, je krutě trestáno a zadupáváno. Já nesmí projevovat své potřeby a ukázat svou slabost (že bych např. mohl někoho potřebovat). A ač narcistický jedinec skutečně navenek nikoho nepotřebuje, pravý opak je pravdou. Potřebuje okolo sebe lidi, kteří mu dodají sebehodnotu. Není však schopen opravdového blízkého vztahu. Důvěrnost je totiž příliš ohrožující. Navíc ostatní lidi posuzuje z perspektivy svého Ideálního Já, takže v zásadě je rozděluje na ty, které obdivuje (nebo se jich bojí) a na ty, kterými pohrdá. Všichni, kdo nejsou tak hezcí, chytří, vzdělaní, silní, bohatí atd. jako on, jsou vyhodnoceni jako méněcenní a také tak s nimi nakládá. Vidí v nich totiž jako v zrcadle svou vlastní slabost, kterou tolik popírá.

Jako dobrý model si vypůjčím jednoho z hrdinů svého dospívání – Tarzana z rodu opů. E. R. Burroughs v něm plasticky ztvárnil obraz zcela neadekvátně nafouknutého Ideálního Já. Ve více než dvaceti svazcích zažil Tarzan tolik neskutečných dobrodružství (ze kterých vyšel samozřejmě vítězně), že by na to potřeboval asi sedm životů. Dozvídáme se o něm, že je synem aristokratů, kteří však zahynuli a je adaptován zvláštním druhem vymírajících opů příbuzných šimpanzům. Tarzan tedy neměl obyčejné rodiče, ale skvělé urozené lidi. Rodiče zemřeli (rozuměj: opustili ho, přišel o jejich lásku). Vychovávali ho adoptivní rodiče – opi. Čili ne lidi (lidi nepotřebuji), navíc ne ledajaké pitomé opice, ale velmi inteligentní opi, kteří dokonce používali primitivní řeč (opět cosi exkluzivního). Tarzan je mužský superhrdina, který skolí každého dravce, zvítězí nad každým nepřítelem, dostane se z každého průšvihu. Je zachránce bezmocných žen, které mu pak padají samy do náruče. Jen vzpomeňme na jeho dobrodružství ve ztraceném městě Oparu, kde bez milosti a téměř z kratochvíle zabíjel „podřadné“ primitivní muže, kteří klesli na úroveň opic. (Rozuměj: bojoval proti nízkým pudům a proti nedokonalosti.) V jakém kontrastu byly oproti tomu kněžky Oparu, které byly půvabné, čisté a stále ještě nosily v hlavách moudrost ztracené Atlantidy… (Zbožštění žen je stejně tak vzdáleno realitě, jako devalvace jiných mužů.)

Ano, je to celé nesmysl, jenže takovéhle Ideální Já (byť jen ve fantazii) je zatraceně lákavé! Přináší určitý zisk. Stejně jako je možné obsadit Libidem nějaký cizí objekt (ženu), je možné ho navázat i na Ideální Já. Ideální Já je pak ve fantazii prožíváno jako splněné přání a to zvláště tehdy, když realita není zrovna přátelská.

Je ale na místě přiznat, že tato porucha má i své výhody. Narcisté jsou obvykle velmi pracovití a dosahují úspěchů v kariéře. Dokáží mnohdy i okouzlit jiné lidi, kteří je pak obdivují a oni se v jejich obdivu vyhřívají. Pro společnost jsou tedy spíše přínosem. Jenže…

Velkým a věčným problémem jsou důvěrné vztahy k jiným lidem. Špatná zkušenost s blízkými vztahy v raném dětství ho naučila vytvořit si kolem sebe citový pancíř a odstup. Ostatní lidi si udržuje od těla vychloubáním, zvýšenou kritičností nebo sžíravou ironií. Potřebuje obdiv stejně jako květina slunce, ale nikdy ho není dost. A jakákoliv kritika ho tvrdě zasáhne (byť by jakkoli nevýznamná byla).

V partnerském vztahu pochopitelně nikdy nebude šťastný, protože si nemůže dovolit blízkost. Pokud si najde ženu, která ho bude obdivovat, bude jí časem pohrdat a chovat se k ní arogantně. Jestliže si najde jemu podobnou, dojde zase k boji o to, kdo je lepší a tím pádem se budou navzájem zraňovat, anebo budou mít oba natolik strach se jeden druhému otevřít, že jejich vztah se stane tzv. samotou ve dvou.

Jak z toho ven?

Není to jednoduchá cesta. V prvé řadě je třeba si naplno uvědomit a prožít utrpení, které provádím sám sobě. Uvědomit si, že sloužím falešnému božstvu, že sám sebe znásilňuji a uvrhuji do vězení. Že úpím v porobě jen proto, abych dokázal matce (a pohříchu celému světu), že ji(je) nepotřebuji. S tím souvisí, připustit si svou přirozenou potřebu být milován a opečováván, která byla nahrazena touhou po úspěchu, obdivu, bohatství, nebo nadvládě. Protože se ale jedná o náhražky, nemohou být plně uspokojující a proto nevedou k pocitu úlevy. Je třeba znovu prožít vztek na matku, že mě v tom nechala a vykašlala se na mě, když jsem ji nejvíc potřeboval. Snad pocítím lítost nad sebou samým, že sobě ubližuji stejně krutě jako mi kdysi dávno ubližovali ti nejbližší. Až poté je možné přistoupit ke druhému kroku, což je odpuštění. Nemyslím tím pouze odpuštění matce, ale i odpuštění sobě samotnému, že Já nejsem a nikdy nebudu dokonalý.

To, co se vejde do jednoho odstavce je ve skutečnosti velmi složitý a zdlouhavý proces, protože odpoutat Libido od něčeho, co přece jenom aspoň někdy skýtalo slast, je neskutečně obtížné, zvlášť když honem není nic, co by mohlo přinést slast srovnatelnou. Pamatujte: Život pod nadvládou falešného Já není váš život!!! Je to život v tyranii a sebenenávisti. Vzdát se iluze všemohoucnosti může být bolestné, ale umožní vám osvobození opravdového Já, které bude moci konečně rozvinout svůj přirozený potenciál a tím pádem vytvořit smysluplné vztahy s jinými lidmi beze strachu, vykořisťování, manipulace a zraňování.


Literatura:
Röhr, H.-P.: Narcismus – vnitřní žalář, Praha, Portál, 2001
Freud S., Sebrané spisy – svazek XI, Praha, Psychoanalytické nakl., 1996
Horney, K.: Neuróza a lidský růst, Praha, Pragma, 2000
Burroughs, E. R.: Tarzan sv. 1-15, Praha, Magnet-Press, 1990-1993
Foto: Ivan Dědek Šmíd: Kristus, http://www.smidivan.cz/