Slečna i přes zájem nedá číslo

U stěny se pak objevilo duo slečen; jedna z nich, černovláska v bílých kalhotech HB7 vrhala zajímavé pohledy a tipoval jsem ji na ostřílenou partygirl (jak moc jsem se mýlil se ukázalo za chvíli). Její blonďatá kamarádka oproti ní vypadala upjatě (a zřejmě taková i byla). Holky napřed aproučnuli Abelin s arcadiem, kteří se tam z ničeho nic objevili (aby zase za chvíli zmizeli) a na mě se spagem přišla řada potom. Na pódiu se potáceli nějací dva opilí Rusáci, z nichž jeden měl asi tak 2 metry a druhý krásné zlaté přední zuby, kteří se jali dvojici děvčat obtěžovat (tedy, oni si mysleli, že je balí). Spage napadlo, že je půjdeme zachránit, což mi nepřišlo jako dobrý nápad, nicméně on se vydal rovnou za černovláskou. Holky nasadily spíš zděšený výraz a spage z toho za chvíli vycouval. Zrovna když jsem mu říkal, že tam asi nevběhnul v nejvhodnější moment, k nám najednou dámy rychle přicupitaly a zavěsily se do nás (černovláska si vybrala mě) s tím, že se k nám jdou schovat.

S Katkou (sama se mi jako první představila) se mi tancovalo dobře, dokonce ty moje základní figury (otočky apod.) nestíhala a chválila, jak mi to jde. Díky zábavnému small talku, kterým jsme prokládali tanec, mi došlo, že to bude celkem chytrá holka. A dávala mi IOIs. Chválila oblečení, říkala, že jsme takoví rytíři na bílém koni a ještě sama navrhovala, že nás pak za to musí pozvat na panáka. Až jsem zíral, vzhledem k tomu, že jsme k nim přišli jak slepí k houslím. Po nějaké čtvrthodince, dvaceti minutách tancování navrhuju jít dát si něco k pití. Spage ta druhá moc nebaví, já jsem spokojenej. U baru se nás nakonec Katka ptá, co si dáme (spage víno, já pivo) a sama opravdu všechno platí. Následuje přesun na sedačky, kde si napřed K. sedá na osamocené křesílko naproti nám, a když zjišťuje, že takhle si toho moc neřekneme, vmačkává se mezi nás 3 (vedle mě) na sedačku. Komunikace pokračuje dál bez zádrhelů a ačkoli se bavíme např. i o práci, je to pořád v zábavné rovině. K. se často směje a mám pocit, že si rozumíme. Zhruba po půlhodině vytahuju mobil s tím, že si vezmu číslo, načež se mi dostane odpovědi: "Promiň, ale já čísla takhle nedávám. To mají jenom moji nejbližší, můžu ti dát e-mail. To není nic proti tobě." Upřímně jsem to nečekal, ale zlehčil jsem to: "No jo, já bych ti volal 50x denně, to by asi nebylo dobrý." Stejně se ale ptala, jestli jsem se neurazil. Chvilku potom se objevila třetí kamarádka s tím, že nemůže najít čtvrtou. Holky se zvedly s tím, že ji jdou hledat a nechaly nás na sedačce.

Po nějaké době jsme se zvedli i my a měli podezření, že dámy opustily klub. Chtěl jsem ještě najít K. a s tím, že už jsem na odchodu, si vzít kontakt. Spage zatím NC Rusku, se kterou tancoval na začátku. Podařilo se mi nakonec K. najít ve společnosti všech ostatních kamarádek, které řešily nějaké holčičí drama. Znovu jsem si řekl o číslo, ona zopakovala to co předtím a rovnou za to připojila i svoji mailovou adresu. Řekl jsem jí narovinu, že ji chci ještě někdy vidět a že se mi líbí. Na to ona: "Napiš, jo?" a ujišťovala mě, že na mailu je skoro pořád. Při puse na rozloučenou uhla na tvář.

"Tak jak jsi říkala to telefonní číslo?", jak to tuším dělal i generalissimus.